Co mě nepřekvapilo, nicméně velmi potěšilo byl fakt, že uvedení psa do narkózy trvá jen minutu. Teprve při pohledu na jehlu, která zajížděla do přední nohy Cessy jsem si totiž vzpomněl na vlastní fóbii z injekčních stříkaček. O pár vteřin déle a muselo by osazenstvo veterinární ordinace oprášit znalosti z kurzů první pomoci u člověka.
Každý nám říkal, že pes uvedený do narkózy vypadá na první pohled jako mrtvý - bezvládné tělo, vyplazený jazyk, nepřítomný výraz v očích. Ano, taková myšlenka vás sice v první chvíli napadne, ale váš mozek ji rychle vytěsní (zvláště, když máte stále před očima zabodávající se jehlu, toužíte utéct z ordinace a nadechnout se čerstvého vzduchu). Tedy, spíš než pocit "mrtvolna" před operací, vás přepadne jiný pocit po operaci - malátný pes právě se probouzející z narkózy totiž vypadá jako plyšové zvířátko se zabudovaným motorkem - hlava se pomalu otáčí doleva a doprava, ocásek kmitá a nohy neslouží.
Názory na to, jak se bude chovat pes po probuzení z narkózy se různí stejně jako názory na samotnou sterilizaci. Některý pes prožívá vše bez problémů, jiný se trápí. Cessy si nejspíš užila peklo. Až skoro do rána nespala, třásla se, strašně rychle oddechovala, "potácela" se z místnosti do místnosti, hodně pila a velmi často zvracela. Ve čtvrtek ráno zrychlený dech ustoupil a kolem poledne zmizel i třas. Cessy začala bez problémů chodit po bytě i venku a k večeru do sebe dokonce dostala první piškot. A pak druhý, třetí, čtvrtý, pátý...
