Před dvěma týdny jsem potkal v lese divočáka. Když jsem ho spatřil, už pelášil opačným směrem než byl směr mé chůze - jasné znamení, že mě viděl první. Byl jsem docela rád a nebral to osobně. Cessy chvilku nadskakovala, nervózně vrčela, pak se rozběhla za divočákem, ale podařilo se mi ji přivolat. Chvíli jsem se díval na utíkajícího štětináče, potom jsem seskočil ze stromu a vydal se opačným směrem.
V sobotu jsem potkal divočáky čtyři. Měli na sobě zelený šat a v ruce pušky. Myslivci. Oči jim svítili. Červeným nosem divoce pohybovali zleva doprava a snažili se zachytit pach divoké zvěře. Protože nejsem masochista, který se po večerech baví vytahováním broků ze své nebo psí zadnice, raději jsem si připnul Cessy na vodítko a rychlým krokem zmizel. Jistota je jistota. Když myslivci neváhají vystřelit mozek z hlavy svému kolegovi, jednoho neznámého chodce a jeho psa si dávají nejspíš každé ráno ke snídani.
