Prvních patnáct lekcí výcvikového kurzu jsme s Cessy ukončili v sobotu. Také chodíte na "cvičák"? Doufám, že ano. Nechat výchovu psa na škole ulice není zrovna dobrý nápad. Samozřejmě, že nejde o to, aby pes uměl žonglovat s obručemi, chodit po laně nebo mluvit cizími jazyky, ale aby dokázal reagovat na základní povely. A když je to nutné, poslechl.
Před necelým rokem jsem s Cessy navštěvoval takzvané "hromadné" kurzy - v neděli odpoledne se sejde obrovský dav dvounožců a čtyřnožců na jednom velkém oploceném prostranství a cvičí. Za stovku. Přiznám se, že jsem byl před tolika lidmi nervózní jako pes. Po několika protrpěných nedělních hodinách jsem se rozhodl pro kurz individuální. Cessy sice s hromadným kurzem problémy neměla, přesto mi nenadávala, když jsme začali chodit jinam.
S přítelkyní jsme zvolili "cvičák", který patří pod pitbulteriér klub. Předpoklad byl jasný: pokud cvičitelé zvládnou smečku pitbulů, nebude jim jeden Parson dělat žádný problém. Přítelkyně na začátku požádala paní cvičitelku, zda-li by byla ochotná vycepovat v poslušnosti kromě Cessy i mě, ale sešlo z toho - prý v pitbulteriér klubu nemají na lidi vyřízené povolení.
Pokud pes neposlouchá, je to ve většině případů chyba majitele. Jinak řečeno: Cessy se stane naprosto poslušným psem jenom v případě, pokud změním v některých ohledech i své chování. Například: pes potřebuje vidět dominanci a já při své "mírné" povaze nedovedu na psa pořádně zakřičet, když zlobí. Cvičitelka se nabídla, že mi ukáže, jak se "křičí", ale prý by mi mohly prasknout ušní bubínky. Tak jsem jí na to odpověděl, že klidně zakřičet může, že jsem zvyklý z domova.
Já osobně mám zatím z kurzů dobrý pocit. Zdá se mi, že se Cessy v poslušnosti posunula o pořádný krok dopředu, a že nejen její "ovládání" na vodítku, ale i slovní "ovládání" bez vodítka je při procházkách mnohem lepší než dřív. Pochopitelně jsem s tímto svým poznatkem před pár týdny nadšeně seznámil přítelkyni. Její reakcí byl úsměv, pohled na Cessy a průpovídka: "Cessy, páníček je asi slepej a hluchej."
